Listopad 2012

Vše co potřebuješ seženeš na Kingsway:)

29. listopadu 2012 v 6:09
A máme tu pátek. Vzhůru jsem už od 7, v hotelu je dost živo a rušno. Počkám až se vzbudí i Milan, abychom se spolu nasnídali a probrali co budeme dělat. Přidá se k nám Robert a vyptává se jak jsme na tom s bydlením. Den předtím jsem se mu totiž svěřila,že si hledáme bydlení a že jedeme na prohlídku bytu a on nám navrhl, že pokud nic neseženeme, můžeme v té jeho špeluňce zůstat za 500 CAD/měsíc na osobu - v tu chvíli jsem byla docela nadšená a to především kvůli tomu,že to byla jistota,že máme kde zůstat a nemusím se bát co přijde v neděli až nám skončí předplacené ubytování u něj v hotelu
(samozřejmě jsem si představovala jak přespáváme na ulici a střídáme se s Milanem v hlídání kufrů zatímco ten druhý spí, případně jak všechny peníze na účtě utratíme za ubytování v hotelu a pak pojedeme s brekem domů->jo,jsem královna pesimistů). Když jsem si pak ale představila, že v té špeluňce bysme s Milanem ŽILI, tak mě nadšení rychle přešlo. Nadšeně mu teda sděluju, že ubytování už máme a to za 400 CAD na osobu. Druhý den toasty a chutnají mi snad ještě víc:) Že bych v Kanadě změnila chutě?:D Po jídle si rovnou sbalíme peníze a dokumenty a vyrazíme pěšky na Kingsway, což je ulice asi tak 2 km od našeho hotelu, kde má pobočku CIBC, kde si chceme s Milanem založit bankovní účet. Den předtím jsme si na netu zjistili, že má asi nejnižší poplatky a nabízí vše co potřebujeme. Ještě předtím ale musíme dojít do Social Insurance centra,kde si zažádáme o SIN (Social Insurance Number) bez kterého by nás tu nikdo nezaměstnal. Rovnou nás tu uvítá jakýsi recepční, zjistí co potřebujeme a ukáže kde máme počkat. Pak už jen čekáme kdy zavolají naše jméno a každý pak s úřednicí vyřizujeme žádost. STačí mít pas,work permit, ideálně už i adresu (což už máme,cha!) a žádost je vyřízená s tím,že nám kartu se SIN zašlou do 10 dnů domů. Do té doby máme potvrzení o žádosti, které můžeme v případě potřeby použít. Pak nás ještě čeká vyřídit účet a máme splněno (pro dnešek:). V bance se nás ujme nějaká Indka a dokonce to s námi vyřídí najednou,když chceme oba totéž. Během půl hodiny máme vlastní bankovní účet i s debetní kartou, jen prachy žádný:)) Máme radost jak jsme všechno zvládli a rozhodneme se, že vyrazíme na něco k jídlu (docela bych brala něco jinýho než toasty/jogurty/musli tyčinky). Cestou míjíme spoustu asijských bister,ale nechápeme,že jsou většinou prázdná. Do jednoho teda vlezeme, jsou tam 2 nějací asiati a rovnou se hrnou ke dveřím, že je zavřeno, ať jdeme jinam.He? Vrtá nám to hlavou a lehce nabíváme dojmu, že to jsou spíš nějaký prádelny peněz, který se tvářej jako asijský bistra,ale podnikaj v něčem jiným:D
Když už jsme nedaleko od hotelu,tak ještě zkusíme jednu vietnamskou restauraci a světe div se,ani nás nevyhodí,dokonce tam jsou i zákazníci!Rovnou nám donesou konvici zeleného čaje a my s Milanem vybíráme z jídelního lístku.Já si nakonec dám fried spring rolls a Milan Rice beef broth. Nevíme co je broth,tak se necháme překvapit. A překvapení teda jsme,když donesou lavor (ne tomu se nedá říkat talíř) superhusté polévky s rýží, mungo výhonky a hovězím masem..Nevypadá to nijak vábně,ale je to výborné!I když jsem tomu nevěřila,tak to Milan zvládne sníst.Já jsem po svých závitcích taky krásně najedená a můžeme se odkulit do hotelu a máme už padla..je okolo 4 odpoledne a to nastává naše krize (dnes i den předtím v tuhle dobu jsme oba začali zívat a usínat a došlo nám,že to je holt ten časovej posun se kterým se musíme srovnat). Jdeme si na chvíli zchrupnout,zasloužíme si to:) Nabereme síly a vyrazíme abysme v 6 dorazili k Nguyenovým (naši noví landlordi:)..To bych nebyla já,abych jim něco nevzala..prohrabu se svou čokoládovou sekcí v kufru (normální člověk si s sebou bere zásobu léků,nůž, možná základní potraviny,já vezla 8 čokolád!!:D) a vyberu typische tschechische Studentskou pečeť (není to žádná hitparáda,ale zas můžu mít jistotu,že to nebudou znát:D) a vyrazíme. V našem budoucím bytě už na nás čeká Lee i s manželkou Janice(vypadá hrozně mladě).Její asijský přízvuk je fakt hodně vtipný a občas mám problém jí porozumět..Chvíli si popovídáme,řekneme jí něco o sobě a pak už se jen s Leem dohodneme na nedělním přestěhování:) Předám čokoládu a frčíme na hotel to definitivně zalomit do postele..

We need apartment!!

29. listopadu 2012 v 4:56
První noc za mnou a já si říkám:"ty jo,fakt jsem tady, už není cesty zpět":) Nechám velkých úvah po ránu a jdu se do koupelny obléct a upravit. Mezitím se probral Milan a můžeme spolu vyrazit na snídani. Já se s chutí nacpu bílým toastovým chlebem, kterým jsem vždy tolik opovrhovala a dorazím se sušenkou, kterou nám dali v letadle. K tomu hrnek kafe a jsem připravená plnit dnešní úkol-sehnat byt.Začneme s Milanem tím,že se připojíme na net a na Craigslistu projíždíme nejrůznější nabídky. Vzhledem k tomu,že netušíme kde je Hastings či West Broadway, vybíráme podle ceny (a rovnou přeskakujeme nabídky ze Surrey a Burnaby a Norht Vancouveru,to je fakt mimo). Odepisuju jak divá a s napětím čekám,jestli se mi někdo ozve. Mezitím si v mejlu najdu kontakt na jednoho člověka, se kterým jsem si psala už před odletem (už z ČR jsem se snažila získat nějaké kontakty na bydlení). Jediné co si pamatuju je, že by to podle jména měl být Asiat. V telefonování v angličtině moc zběhlá nejsem,takže se mi do toho fakt nechce,ale co mi zbývá, musím jednat pokud nechci být od neděle bezďákem. Kupodivu se hned dovolám (můžeme používat telefon v kuchyni) a jsem ráda,když si mě pan Lee z naší korespondence pamatuje. Dohodneme se na prohlídce bytu ještě ten den ve 2 odpoledne. Uff,tak to by bylo. Nechci na to moc spoléhat, a proto zbytek dopoledne projíždím jak nabídky pronájmů tak i nabídky práce. Od Roberta si koupíme jednodenní jízdenku za 10 dolarů s tím,že určitě budeme hodně jezdit a využijeme ji (no ani ne!). Okolo 12 radši vyrazíme pro případ,že bysme to nemohli najít (přece jen jsou moje poznámky týkající se Leeova popisu cesty k němu domů dost zmatený a sama se v nich nevyznám). Autobusem se dostaneme na zastávku u stanice Nanaimo odkud jedeme skytrainem (rychlovlaky bez řidiče) na stanici Commercial&Broadway,kde přestoupíme a jedeme další 2 stanice do zastávky Rupert. Odtud vyrazíme pěšky hledat dům č.3305. Chvíli jdeme z kopce,ale pak už je to jen stoupání. Podle čísel domů jdeme správně a asi po 20 minutách vidíme malý nízky zelený dům č. 3305. Nevypadá nic moc, venku na verande jsou vidět nějaké čínské lampiony apod. Hm..Máme dost času,tak si ještě kecneme do trávy opodál a já si připravuju řeč, MIlan je v klidu jako vždy. Ve 2 vyrazíme k domu a ťukáme a mlátíme a nikdo neotvírá. To je divný,vždyť jsme se jasně domluvili na 2 hodinu,ne?Ke všemu ve svém českém mobilu nemám číslo na Leea.. Tak co teď?Napadne nás,jestli jsme opravdu na správném místě-číslo ale přece odpovídá. Zkoumám kde je přesný název ulice, ta naše se jmenuje Anzio Drive a kříží se s 20 Avenue. Název ulice najít nemůžu,ale vidím,že jsme na úrovni 16 Avenue.AHA?!I když se nám to zdá nepravděpodobný,že by tu byl ještě jiný dům číslo 3305,vyrazíme tedy dál do kopce k 20 Avenue kde opravdu najdeme ulici Anzio Drive a hned první dům na rohu ulice má číslo 3305!!A je to teda úplně jiný level než ten předchozí..Žlutá 2patrová vilka s ostřikovači trávy, vše krásně upravené,velká okna..Hned nám otevře usměvavý asi 40letý Asiat. Hned na něj začnu chrlit,že se omlouvám,že jdeme pozdě,ale že jsme byli u špatného domu atd..On se jen usmívá a říká:"It´s ok,no problem." Rovnou nás zavede k bytu - je to tzv. basement suite, něco jako byt vybudovaný na úrovni- sklepa/přízemí. Je tu kuchyň s bílou kuchyňskou linkou,lednicí, sporákem, stolem a židlemi,zkrátka veškeré vybavení. Dál tu jsou 2 pokoje,taky vybavené a koupelna. V pokojích je plovoucí podlaha a každý pokoj má velkou šatnu (hned si vzpomenu na Carrie Bradshaw:)). Líbí se mi to moc,jen se bojím ceny. Lee povídá co všechno je v ceně-utilities (voda+elektřina), wifi, praní (to tu není samozřejmostí, většinou se musí za používání pračky připlácet nebo chodit do veřejných prádelen). To bude pěkná pálka,když to tak okecává,říkám si. Když pak vychrlí,že bysme platili 400 CAD/na měsíc každý tak mi spadne čelist. Coo?To si dělá srandu,ne?To není možný,já to tipovala tak na 600 CAD a víc!To už svý nadšení neskrývám a říkám,že je to úžasný a že určitě máme velký zájem. Tak easy to ale nebude. Lee začne vysvětlovat,že vždy pokoje pronajímali jen dívkám a studentkám. Aha,tak to nesplňujeme ani jedno a ani s tím nic neuděláme.Každopádně slíbí,že to probere s manželkou a až ukáže pokoj dalším zájemcům,se kterými už je domluvený,tak se rozhodne a dá nám vědět. Ve hře je ještě nějaká Korejka, která tam byla před námi a Mexičanky,které mají přijít po nás. Ještě jednou poděkujeme a zdůrazníme jak moc se nám tu líbí a jak moc bysme si přáli aby si vybral právě nás. Odcházíme a oba s Milanem si přizvukujeme,jak moc to místo chceme a že ty Mexičanky musíme nějak zlikvidovat:D Odteď budeme s napětím čekat jak se rozhodne a mezitím můžeme obesílat další inzeráty. Během dne jsem ještě volala asi na 3 různé nabídky pronájmu, jednou jsem se dohodla na páteční prohlídce a ostatní byli jen záznamníky. Večer u nás klepal Robert,že nám někdo volá. To musí být Lee! A taky že jo, prý už se rozhodl. Ani nedýchám a čekám co řekne..
Vybral si nás!!Prý na něj působíme rozumně a vyspěle a líbíme se mu!Můžeme se v neděli nastěhovat!Jásám a nevím honem jak mám správně v angličtině reagovat. Neustále mu děkuju a říkám,jak moc jsme happy. Dohodneme se, že se druhý den stavíme seznámit s jeho ženou a domluvit detaily. Položím telefon a začnu šílet!!Jooo,máme to!!Milan je taky šťastnej a nemůžeme uvěřit tomu štěstí, že si vybral nás a že hlavně den po příletu do Vancouveru máme kde bydlet!!Úkol splněn a já můžu jít v klidu spát:)

Vzhůru do oblak:)

29. listopadu 2012 v 3:24
12.září 2012, 7.30 ráno, Hlavní nádraží Praha. Leje jako z konve a já se klepu ve svém hopsafráčku při čekání na Airport Express Bus. Když už teď je mi zima, co budu dělat v Kanadě? Do busu se protlačím mezi posledními, nemám sílu se tu přetlačovat s Ruskama a jejich LV kuframa. Na Ruzyni jsem během chvilky a konečně si můžu oddechnout, že první krok (přesun: Hlinsko-pokojíček->Praha Ruzyně) je úspěšně za mnou (samozřejmě jsem si představovala že nenastartujeme auto, vlak vykolejí nebo v Praze zkolabuje doprava). Během chvilky najdu Milana a jeho rodiče. Setkávám se s nimi vlastně poprvé, takže se seznámíme, popovídáme a za chvíli už se suneme k odbavení. Vše proběhne v pořádku, dokonce má můj kufr jen 19 kg (to jsem si tý čokolády fakt mohla vzít víc:)). Let utekl jako voda, dostali jsme nějaký pochybný zabalený vdoleček (Milanovi chutnal,tak snědl i ten můj:) a za chvíli už jsme přistáli ve Frankfurtu. Měli jsme skoro 3 hodiny čas, tak jsme si prošli nějaké obchody a zašli na Fresh juice (mé první jídlo). Okolo 14 hodin jsme si to zamířili směrem k našemu gate, kde jsme si stoupli do solidní fronty na kontrolu letenek a pasů. Drtivá většina lidí ve frontě byli cizinci, proto nás překvapilo, když nás česky oslovila paní stojící za námi. Letěla sama a vzhledem k tomu,že neuměla anglicky, tak se chtěla k někomu "přifařit" pro případ, že by bylo potřeba něco přeložit. Jmenovala se Eva a byla hrozně upovídaná a než jsme vystáli frotnu,tak jsme se dozvěděli, že letí do Vancouveru za dcerou, která tam před pár lety odletěla stejně tak jako my jen na rok na zkušenou,ale už tam zůstala, vdala se..Eva vyprávěla a vyprávěla a smála se a já si říkám "ty jo, nemá něco v sobě?" a taky že jo!Po chvíli z kapsičky elegantního svetýrku vytáhla malou placatku Becherovky, že si ještě musí dát na posilněnou:D Bála se letu,ale spíš toho, na co se jí budou ptát,že se zkrátka rozhodla,že si to trochu zpříjemní bylinama,no. Vše bylo v cajku a za chvíli už jsme seděli v letadle, shodou okolností hned 2 sedadla za Evou. Během letu nám 2x donesli jídlo, to první bylo nějaké kari maso s rýží a plátkem žitného chleba, zákuskem a druhé jídlo nějaký karbanátek s bramborovou kaší a zákusek a salát. Žádný z filmů v nabídce mě nezaujal,tak jsem se snažila co nejvíc spát nebo číst,taky jsme pořád kecali s Milanem nebo žasli při přeletu nad Gronskem!Občas nám let zpestřila Eva, která se prospala a přešla do fáze kocoviny,takže to bylo fakt humorný:D
Okolo 2 ráno našeho času (5 hodin odpoledne místního času) jsme přiletěli do Vancouveru. Hned co jsme vystoupili z letadla a procházeli halou nás zastavil nějaký policista a vyptával se proč jsme přiletěli do Kanady, jestli všichni letíme společně nebo jsme se potkali v letadle atd. Musela jsem to překládat Evě a pak zas jemu přeložit to,co říkala ona. Tytéž otázky nám pak kladla úřednice u pasové kontroly. "What will you do in Vancouver?" "Whatever I can get":D Když jsme u sebe měli všechny kufry, vydali jsme se na Imigrační oddělení (Eva mezitím zmizela v hlubinách Vancouveru i se svojí dcerou,která už na ni čekala). Tam na mě při pohledu na ty davy imigrantů z Filipín, Itálie, Indie, Číny, Jižní Ameriky padla lehká deprese: Jak si tady v týhle konkurenci zrovna JÁ najdu práci?To fakt každej utíká hledat štěstí do Vancouveru?Očividně jo!
Po asi hodině čekání jsme dostali Work permit a mohli jsme konečně opustit letiště a nadýchnout se poprvé Kanadského vzduchu:)
Bylo 6 večer a nás čekal poslední přesun - do hotelu. Zabookovali jsme si pokoj už v ČR asi 3 týdny před odletem na první 4 dny s tím,že netušíme co nás čeká,tak ať máme alespoň po příletu nějakou jistotu. Hned před letištěm jsme si v automatu s pomocí pracovníka Translinku (ano,opravdu tu mají zaměstnance, který radí lidem u automatu jak si koupit jízdenku,ale zřejmě jen tady u letiště,jinde jsem nikoho takového už neviděla:) koupili jízdenku za 11 dolarů směrem do centra. Kousek odsud už byla zastávka,kde jsme počkali na náš bus a dojeli na Main Street, odkud už se podle naší mapičky mělo dojít pěšky k hotelu Catherine´s Bed and Breakfast. Nebyli jsme si uplně jistí,zda jdeme správně a očividně konkrétně na mně bylo asi vidět jak jsem ztracená:), protože kolemjdoucí pár se nás sám od sebe zeptal, jestli nepotřebujeme pomoci. "Jo,prosím dotáhněte mě i s těma zatracenejma zavazadlama do hotelu a doneste hrnek kakaa", chtěla jsem říct.Místo toho jsme jim jen řekli jaký hledáme hotel a jestli netuší kterým směrem jít.Hotel neznali, ale podle adresy nás navigovali kam máme jít.Byli hrozně příjemní a ptali se odkud jsme atd. Byli jsme s Milanem v šoku jak byli ochotní a vstřícní, to se v Čechách fakt nenosí!Poděkovali jsme jim a vyrazili.Bohužel to ani zdaleka nebylo tak blízko,jak jsme si oba původně mysleli, ke všemu to bylo dost do kopce a já už jsem fakt mlela z posledního. Dopadla na mě únava z dvou po sobě probdělých nocí, byla mi zima a dlaně jsem měla rozedřený od madla a popruhu od notebooku. a k tomu další kopec přede mnou!ke všemu jsme procházeli vilovou čtvrtí, kde rozhodně nic hotel nepřipomínalo..Podle čísel popisných jsme ale šli správně. Voilá, a jsme tu!Náš hotel byla totiž velká vila přestavěná na rodinný hotýlek, kde recepcí byl spíš obývák či jak to nazvat. Po vstupu nás uvítal vyřehněný Asiat (odhadem Vietnamec) okolo 65 let. Celou dobu se neskutečně smál a pořád si myslel, že jsme pár. Ukázal nám společnou kuchyni,kde jsme měli ráno k dispozici kafe a toasty s máslem a džemem a vajíčka a pak nás konečně dovedl do našeho pokoje. Žádná hitparáda to samozřejmě nebyla,ale s tím jsme i počítali. Malá místnost s letištěm, stolkem+židlí a komodou. Odhodili jsme kufry, oba jsme se umyli (koupelna byla společná na chodbě pro další 2 pokoje) a šli jsme spát a spali jsme až do druhého dne do 8 ráno..