Vzhůru do oblak:)

29. listopadu 2012 v 3:24
12.září 2012, 7.30 ráno, Hlavní nádraží Praha. Leje jako z konve a já se klepu ve svém hopsafráčku při čekání na Airport Express Bus. Když už teď je mi zima, co budu dělat v Kanadě? Do busu se protlačím mezi posledními, nemám sílu se tu přetlačovat s Ruskama a jejich LV kuframa. Na Ruzyni jsem během chvilky a konečně si můžu oddechnout, že první krok (přesun: Hlinsko-pokojíček->Praha Ruzyně) je úspěšně za mnou (samozřejmě jsem si představovala že nenastartujeme auto, vlak vykolejí nebo v Praze zkolabuje doprava). Během chvilky najdu Milana a jeho rodiče. Setkávám se s nimi vlastně poprvé, takže se seznámíme, popovídáme a za chvíli už se suneme k odbavení. Vše proběhne v pořádku, dokonce má můj kufr jen 19 kg (to jsem si tý čokolády fakt mohla vzít víc:)). Let utekl jako voda, dostali jsme nějaký pochybný zabalený vdoleček (Milanovi chutnal,tak snědl i ten můj:) a za chvíli už jsme přistáli ve Frankfurtu. Měli jsme skoro 3 hodiny čas, tak jsme si prošli nějaké obchody a zašli na Fresh juice (mé první jídlo). Okolo 14 hodin jsme si to zamířili směrem k našemu gate, kde jsme si stoupli do solidní fronty na kontrolu letenek a pasů. Drtivá většina lidí ve frontě byli cizinci, proto nás překvapilo, když nás česky oslovila paní stojící za námi. Letěla sama a vzhledem k tomu,že neuměla anglicky, tak se chtěla k někomu "přifařit" pro případ, že by bylo potřeba něco přeložit. Jmenovala se Eva a byla hrozně upovídaná a než jsme vystáli frotnu,tak jsme se dozvěděli, že letí do Vancouveru za dcerou, která tam před pár lety odletěla stejně tak jako my jen na rok na zkušenou,ale už tam zůstala, vdala se..Eva vyprávěla a vyprávěla a smála se a já si říkám "ty jo, nemá něco v sobě?" a taky že jo!Po chvíli z kapsičky elegantního svetýrku vytáhla malou placatku Becherovky, že si ještě musí dát na posilněnou:D Bála se letu,ale spíš toho, na co se jí budou ptát,že se zkrátka rozhodla,že si to trochu zpříjemní bylinama,no. Vše bylo v cajku a za chvíli už jsme seděli v letadle, shodou okolností hned 2 sedadla za Evou. Během letu nám 2x donesli jídlo, to první bylo nějaké kari maso s rýží a plátkem žitného chleba, zákuskem a druhé jídlo nějaký karbanátek s bramborovou kaší a zákusek a salát. Žádný z filmů v nabídce mě nezaujal,tak jsem se snažila co nejvíc spát nebo číst,taky jsme pořád kecali s Milanem nebo žasli při přeletu nad Gronskem!Občas nám let zpestřila Eva, která se prospala a přešla do fáze kocoviny,takže to bylo fakt humorný:D
Okolo 2 ráno našeho času (5 hodin odpoledne místního času) jsme přiletěli do Vancouveru. Hned co jsme vystoupili z letadla a procházeli halou nás zastavil nějaký policista a vyptával se proč jsme přiletěli do Kanady, jestli všichni letíme společně nebo jsme se potkali v letadle atd. Musela jsem to překládat Evě a pak zas jemu přeložit to,co říkala ona. Tytéž otázky nám pak kladla úřednice u pasové kontroly. "What will you do in Vancouver?" "Whatever I can get":D Když jsme u sebe měli všechny kufry, vydali jsme se na Imigrační oddělení (Eva mezitím zmizela v hlubinách Vancouveru i se svojí dcerou,která už na ni čekala). Tam na mě při pohledu na ty davy imigrantů z Filipín, Itálie, Indie, Číny, Jižní Ameriky padla lehká deprese: Jak si tady v týhle konkurenci zrovna JÁ najdu práci?To fakt každej utíká hledat štěstí do Vancouveru?Očividně jo!
Po asi hodině čekání jsme dostali Work permit a mohli jsme konečně opustit letiště a nadýchnout se poprvé Kanadského vzduchu:)
Bylo 6 večer a nás čekal poslední přesun - do hotelu. Zabookovali jsme si pokoj už v ČR asi 3 týdny před odletem na první 4 dny s tím,že netušíme co nás čeká,tak ať máme alespoň po příletu nějakou jistotu. Hned před letištěm jsme si v automatu s pomocí pracovníka Translinku (ano,opravdu tu mají zaměstnance, který radí lidem u automatu jak si koupit jízdenku,ale zřejmě jen tady u letiště,jinde jsem nikoho takového už neviděla:) koupili jízdenku za 11 dolarů směrem do centra. Kousek odsud už byla zastávka,kde jsme počkali na náš bus a dojeli na Main Street, odkud už se podle naší mapičky mělo dojít pěšky k hotelu Catherine´s Bed and Breakfast. Nebyli jsme si uplně jistí,zda jdeme správně a očividně konkrétně na mně bylo asi vidět jak jsem ztracená:), protože kolemjdoucí pár se nás sám od sebe zeptal, jestli nepotřebujeme pomoci. "Jo,prosím dotáhněte mě i s těma zatracenejma zavazadlama do hotelu a doneste hrnek kakaa", chtěla jsem říct.Místo toho jsme jim jen řekli jaký hledáme hotel a jestli netuší kterým směrem jít.Hotel neznali, ale podle adresy nás navigovali kam máme jít.Byli hrozně příjemní a ptali se odkud jsme atd. Byli jsme s Milanem v šoku jak byli ochotní a vstřícní, to se v Čechách fakt nenosí!Poděkovali jsme jim a vyrazili.Bohužel to ani zdaleka nebylo tak blízko,jak jsme si oba původně mysleli, ke všemu to bylo dost do kopce a já už jsem fakt mlela z posledního. Dopadla na mě únava z dvou po sobě probdělých nocí, byla mi zima a dlaně jsem měla rozedřený od madla a popruhu od notebooku. a k tomu další kopec přede mnou!ke všemu jsme procházeli vilovou čtvrtí, kde rozhodně nic hotel nepřipomínalo..Podle čísel popisných jsme ale šli správně. Voilá, a jsme tu!Náš hotel byla totiž velká vila přestavěná na rodinný hotýlek, kde recepcí byl spíš obývák či jak to nazvat. Po vstupu nás uvítal vyřehněný Asiat (odhadem Vietnamec) okolo 65 let. Celou dobu se neskutečně smál a pořád si myslel, že jsme pár. Ukázal nám společnou kuchyni,kde jsme měli ráno k dispozici kafe a toasty s máslem a džemem a vajíčka a pak nás konečně dovedl do našeho pokoje. Žádná hitparáda to samozřejmě nebyla,ale s tím jsme i počítali. Malá místnost s letištěm, stolkem+židlí a komodou. Odhodili jsme kufry, oba jsme se umyli (koupelna byla společná na chodbě pro další 2 pokoje) a šli jsme spát a spali jsme až do druhého dne do 8 ráno..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama